O nás

DĚJINY ČESKÉ PROVINCIE

Na Moravu přišly tři sestry svatého Kříže v roce 1872 na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové, která je poznala v Solnohradsku. Na jejím panství v Malenovicích založily sestry dětskou opatrovnu a dívčí školu. Brzy začaly působit v dětském domově ve Vizovicích, ve škole v Napajedlích, v pečovatelské službě v Bratislavě, v  chlapeckém semináři v Kroměříži, v kněžském semináři v Olomouci, ve škole v Divákách a jinde. Od roku 1882 bylo ústředí provincie v Choryni.

Společenství rychle rostlo, sestry přebíraly školní a sociální činnost nejen na Moravě, ale i v tehdejších Uhrách, na území dnešního Maďarska, Slovenska, Rumunska a Jugoslávie. V roce 1912 bylo v moravské provincii 513 sester v 64 působištích. V roce 1913 došlo ke zřízení samostatné provincie Uhry se sídlem v Žambéku. K ní bylo přičleněno 36 působišť s 266 sestrami, z nichž více než sto sester pocházelo z Moravy.

„Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom.“

(Bl. M. M. Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26.11.1873)

V době první světové války ošetřovaly sestry raněné vojáky v lazaretech. I po vzniku Československé republiky rozšiřovaly sestry svou činnost na poli křesťanského milosrdenství. Pracovaly nejen v nemocnicích, v sirotčincích, ve školách, v chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností.

Klášter v Choryni už nestačil pro umístění nemocných sester a pro řeholní dorost, proto byl za velkých obětí vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 olomouckým arcibiskupem Dr. Leopoldem Prečanem. V roce 1938 měla moravská provincie 559 sester, 26 novicek a 53 kandidátek.

Po připojení pohraničních území k německé Říši a k Polsku muselo 76 českých sester svatého Kříže opustit pět ústavů v zabraném území. V době německé okupace byly klášterní školy zrušeny. Některé budovy, i velká část provinčního domu, byly zabrány pro německou mládež nebo lazarety. V posledním roce války se sestry zapojily do ošetřování ne­mocných partyzánů v Hostýnských vrších a v Beskydech. Zvláště byla ceněna odvážná pomoc sester z Choryně a z Lukova u Zlína.

Po skončení druhé světové války mohly na chvíli sestry obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly totiž klášterní školy opět zrušeny. Sestry vyučovaly náboženství na veřejných školách, učily hudbě a jazykům, pořádaly kurzy šití a vaření pro dívky a exercicie pro různé stavy. Už v roce 1949 byly zabrány některé domy pro státní účely.

Tři měsíce po internaci členů mužských řádů v roce 1950 nastalo soustřeďování ženských kongregací. Sestry sv. Kříže byly vystěhovány ve dvou etapách: 13. a 28. září 1950. V centra­lizačním klášteře v Bohosudově bylo umístěno 266 sester svatého Kříže z 25 domů. Zde soustředěné sestry pracovaly v různých továrnách v místě i v okolí: v kaolínce, ve Frutě, ve šroubárně, v  textilních závodech, v domácí výrobě a také na polích. Žily pod dozorem zmocněnkyň neboli „referentek“ a pod kontrolou církevních tajemníků. O přesunu sester rozhodovala státní správa. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Do října 1951 bylo velké bohosudovské společenství rozděleno do sedmnácti míst, protože ministerstvo obrany vyžadovalo klášter pro své účely. V březnu 1951 bylo Státním úřadem pro věci církevní rozděleno 33 nejmladších členek – novicek a kandidátek – do různých nemocnic. Odloučením od představených a od společenství měly být snadněji získány pro vystoupení z řádu. Bolestné bylo loučení se sestrami nemocnými a staršími, které byly státními úřady určeny do Vidnavy, vzdálené od Bohosudova 400 km. Stěhování 84 sester se uskutečnilo v  neděli 27. května 1951. Už za tři měsíce se tyto nemocné a starší sestry musely opět stěhovat a to do Bílé Vody u Javorníka. Ubytovací podmínky byly na obou místech naprosto nevyhovující. Ve  Vidnavě zůstaly čerstvé hroby pěti spolusester.

Koncem června 1951 musely sestry sv. Kříže ve věku do třiceti let nastoupit v továrně Elite ve Varnsdorfu. Tato skupina byla za několik měsíců přesunuta do přádelny lnu „Texlen“ v Horním Starém Městě a ubytována v továrních internátech v Dolním Lánově u Vrchlabí, později v Trutnově, a nakonec ve Svobodě nad Úpou.

Koncem září 1951 bylo 25 sester sv. Kříže z Bohosudova určeno do přádelny bavlny Velveta ve Varnsdorfu, dvanáct sester do továrny v Benešově nad Ploučnicí, dalších sedm do Krásné Lípy, odkud přešly po půl roce do Texlenu Žacléř. Nemocné a starší sestry byly odvezeny do centralizačních klášterů v Bílé Vodě a v Broumově. V  této době pracovalo v  různých továrnách v českém pohraničí celkem 310 sester svatého Kříže: 125 sester z provincie Čechy, 105 sester z moravské provincie a 80 ze Slovenska. Vzájemně se posilovaly ve věrnosti navzdory zastrašování, přemlouvání a šikanování ze strany státních orgánů, které osnovaly totální likvidaci řeholního života.

28. června 1952 byla provinční představená sestra Kamila Gelingová internována v Hejnicích. Odloučení od sester trvalo tři roky. Celkem bylo v Hejnicích internováno 72 řeholnic z osmnácti kongregací. Z naší kongregace zde bylo jedenáct sester.

Deset sester sv. Kříže bylo v letech 1950 – 1953 odsouzeno do vězení: za neohlášení úmyslu přechodu přes hranice, za pomoc k útěku jednoho střeženého pacienta, za rozšiřování modlitby mariánského roku a spisku o Fatimě a za tzv. „šíření poplašné zprávy". Nejdéle byla vězněna sestra Cyrila Ječmenová, která se při vyučování náboženství v Kroměříži odvážně zastala odsouzených představených řádů. Původní trest na osm let vězení byl po odvolání změněn na tři roky. Ve vězení v Kutné Hoře skládala tajně věčné sliby. Vrátila se s podlomeným zdravím.

Dvě sestry prožily v roce 1956–1957 šestnáct měsíců „v neznámu". Vedly domácnost brněnskému biskupu Skoupému a rožňavskému biskupu Pobožnému, kteří byli internováni v Roželově.

V českých věznicích bylo i několik slovenských sester svatého Kříže, mezi nimi i sestra Zdenka Schelingová, ošetřovatelka ve Státní nemocnici v Bratislavě.

V rámci plánované likvidace řeholnic bylo v letech 1954 – 1960 přeřazeno 290 sester sv. Kříže z osmi nemocnic do Ústavu léčby zářením v Paskově, do Psychiatrické léčebny v Kroměříži, do Léčebny pro dlouhodobě nemocné v Přestavlkách a do dvaceti dvou charitních a státních sociálních ústavů. V nich stejně jako v centralizačních klášterech, které byly přejmenovány na charitní domovy pro řeholnice, byly sestry pod dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Styk s mateřským domem ve Švýcarsku byl velmi omezen, nebylo dovoleno přijímat dorost, studium bylo znemožněno. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z  místa na místo. Jedna skupina se stěhovala během pěti let desetkrát. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží Prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě.

Duchovní poušť padesátých let se začínala ponenáhlu měnit. II. vatikánský koncil byl i  pro naši kongregaci výzvou k návratu k duchu zakladatelů. Tím, že jsme mezinárodní kongregací, byly sestry hlouběji zapojeny do snahy světové církve o vnitřní obnovu. Koncilní dokumenty se tajně rozmnožovaly a studovaly.

V letech 1968 – 1970 mohly novicky a kandidátky, které dlouhá léta čekaly na  skládání slibů, složit věčné sliby už veřejně. Krátkou dobu bylo možno přijímat nové uchazečky o řeholní život. Rozvinula se činnost ve farnostech s vyučováním náboženství a s apoštolátem mezi mládeží. Z nařízení Státního úřadu pro věci církevní musely sestry v dubnu 1972 tuto činnost ukončit.

 

Přibývalo starších sester, které musely opouštět státní ústavy. Charitní domovy v Bílé Vodě a v Choryni byly přeplněny. Provinční správa v letech 1970 – 1971 nechala opravit na vlastní náklady zchátralou farní budovu ve Štípě a koupený dům v Boršicích u Buchlovic. Zřídila v nich sesterské domovy, které se však brzy musely předat do správy České katolické Charity. Do Boršic se přestěhovaly především sestry z Broumova.

„Normalizace" politických poměrů zasáhla i nás nejrůznějšími administrativními opatřeními, zostřeným dohledem státní bezpečnosti a opětným zákazem přijímání dorostu. Neochromila však naši snahu o vnitřní prohloubení a o působení v rámci daných možností. Snažily jsme se o to, aby naše domy byly duchovními oázami, kde lidé nacházejí novou naději a posilu ve víře. Rozšiřovaly jsme náboženskou literaturu, udržovaly styky s mládeží i s  rodinami a snažily se pomáhat kněžím ve farnostech. Se samozřejmou obětavostí konaly sestry mnoho jiných skrytých služeb. Bylo to např. zhotovování a praní kostelního prádla, čištění zanedbaných chrámů a svatostánků, tajné vyučování náboženství, posílání balíčků do Indie atd.

Představené opětovně posílaly na různá místa petice o legalizaci řeholního života. Mezitím tajně přijímaly a formovaly dorost. Naši odvahu k riziku posilovala upřímná touha žadatelek zasvětit svůj život Bohu. Statečně odolávaly vlivům prostředí a působily jako Milosrdné sestry svatého Kříže na místech, kam legální sestry neměly přístup.

Na konci pohnutého roku 1989 sestry z hloubi srdce zpívaly se žalmistou: „Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.“

V následujících letech byly biskupské stolce opět obsazeny, řády mohly přijímat dorost, věřící se zapojovali do veřejného života. Změněná politická situace přinášela nové a nové požadavky. Vzhledem k jejich nedostatku bylo možné vyhovět jen několika žádostem. Mnoho dobrého vykonaly při své pastorační a zdravotnické službě české menšině v rumunském Gerníku.

Dne 29. září 1993, v den 43. výročí vystěhování sester, otec arcibiskup Mons. Jan Graubner znovu posvětil provinční dům v Kroměříži. Ten po restituci vyžadoval nákladné opravy, které byla hrazeny s pomocí spolusester ze zahraničí.

Sestry z Bílé Vody se mohly přestěhovat do Choryně a do Kroměříže. Na bělovodském hřbitově, který byl v roce 2000 prohlášen za národní památku, odpočívá 140 Milosrdných sester sv. Kříže.

Při oslavě 130. výročí příchodu sester na Moravu přijala sestra Filipa Macháčková v choryňském kostele pověření k misijnímu působení v ruském Permu.

Dnes se sestry mimo péči o nemocné spolusestry zapojují do katechezí, do práce ve školství a ve zdravotnictví, do projektů charitní služby, do výpomoci v pastoraci. Poskytují prostor k duchovním obnovám mládeže a jiných zájemců.