česká provincie kongregace milosrdných sester




DĚJINY kongregace

Založení našeho řeholního společenství Milosrdných sester svatého Kříže spadá do poloviny 19.století, do doby nepředstavitelné chudoby a velkých společenských změn.

P. Theodosius Florentini (1808-1865) velký sociální apoštol a švýcarský kapucín, se rozhodl bojovat proti sociální a mravní bídě odvážnými a mimořádnými prostředky. Vzdělání a péče o chudé považoval za nejnalehávější záležitosti své doby a dal se do díla, jež vyžadovalo nasazení vlastních sil až na hranice možností.

I když byl P. Theododius zjevným nepřítelem revoluce, vydala na něj radikální vláda v Aargau 18. ledna 1841 zatykač. Uprchl do Elsaska, kde jeho sociální představy nabyly zřetelnější podoby. Po několika měsících se vrátil do Švýcarska a založil v Altdorfu institut Školských sester sv. Kříže. První tři kandidátky, které nechal v citině vystudovat jako učitelky, otevřely podle jeho plánu dívčí školu v Menzingen.

K této skupině se v březnu 1845 připojila i dvacetiletá Kateřina Schererová z Megenu. Matka Marie Terezie Schererová. Malé klášterní společenství se velmi rychle rozrůstalo, takže mohlo brzy převzít četné obecné školy. Téhož roku se P. Theodosius stal dómským farářem v Churu, hlavním městě kantonu Graubünden. Zakrátko získal jméno angažovaného duchovního správce, věhlasného kazatele a přesvědčivého sociálního reformátora . Proti nepopsatelné bídě lidu bojoval jednak tím, že pozvedl katolickou obecnou školu své farnosti na uznávanou výši, jednak že zavedl do rodin průmyslovou výrobu (tkaní hedvábí a bavlny, vyšívání, pletení ze slámy).

Stát se tehdy málo staral o nemocné, staré a chudé lidi. Roku 1850 založil P. Theodosius v Churu první nemocnici, roku 1852 povolal k jejímu vedení sestru Marii Terezii Schrerovou (1825-1888). Ještě téhož roku se vydal na cestu do Říma, aby si od papeže Pia IX. vyprosil papežské schválení pro své dílo. Zpáteční cestu do Švýcarska změnil v žebravou pouť. Potřeboval peníze na novo stavbu, pro Křížovou nemocninci v Churu.

Churské úřady bránily tomu, aby se Křížová nemocnice s přičleněným noviciátem stala mateřským domem Milosrdných sester Kříže. To P. Theodosia přimělo získat roku 1855 středním svýcarsku Niggův dvůr, selkou usedlost v u Ctyřkantonského jezera. Byla to zřicenina, kde chybělo úplně všechno. Přesto se sestry do tohoto nového domova přestěhoval s radostnou důvěrou v Boha.

Když byly roku 1856 školské sestry v nzingen a Milosrdné sestry sv. Křiže v Ingenbohlu biskupským rozhodnutím prohlášeny za samostatné institu byla sestra Marie Terezie Schererová následujícího roku zvolena generální představen Ingenbohlu. Byla věrnou pomocnici zakladatele, který poznával v tíživých potřebóch doby Boží vůli. Zakladatelé se snažili v neomezené důvěře v Boží pomoc a otcovskou dobrotu mírnit utrpení lidí a prosazovat spravedlnost.

P. Theodosius hluboce vnímal bídu dělníků v době začínající industrializace, a proto se rozhodl vnést do vedení továren ducha křesťanské solidarity. Začal ve Švýcarsku a pokračoval v roce 1860 v Čechách zakoupením továrny na sukno v Horním Litvínově. Výtěžek měl zajistit dělníkům spravedlivou mzdu a sloužit sociálním účelům. Sestry měly mít účast na vedení. Při továrně založily malou nemocnici a školu pro děti dělníků. Vzhledem k různým nepříznivým podmínkám se projekt nezdařil.

15. únor 1865 byl pro Milosrdné sestry sv. Kříže osudným dnem. Otce Theodosia zastihla smrt uprostřed neúnavné činnosti. Teprve čtyřicetiletá Velebná Matka se rozhodla převzít dědictví po zakladateli, i když věděla, že tím přebírá množství dluhů, vzniklých nezdařeným továrním podnikáním. P. Theodosius byl ve své době o sto let dopředu. Jako sociálního reformátora jej tehdy znala celá Evropa. I když ho mnozí obdivovali, pro svá podnikání nikdy potřebnou podporu nedostal. I pro Matku Marii Terezii bylo nesnadné udržet s ním krok. To, že převzala jeho dědictví, bylo důsledkem její lásky k zakladateli. Tak zachránila jeho čest a přispěla k tomu, že jeho myšlenky v dějinách nezapadly. Již po čtyřech letech se jí s pomocí spolusester podařilo množství dluhů uhradit.

Matka Marie Terezie se vyznačovala jasností úsudku, nenáročností, vytříbeným smyslem pro spravedlnost a pro humor. Byla vůdčí osobností, dovedla druhým lidem dodat sebedůvěry a tím je motivovat pro jejich práci. Nebyla odcizená světu a její opravdová láska se nezastavila u klášterních zdí. Její smrt 16. června 1888 prožívaly všechny sestry jako těžkou zkoušku. Ale hned také viděly naléhavý požadavek v jejím díle pokračovat.

Seznam sester z roku 1888 zaznamenává 1596 sester ve 397 domech ve Švýcarsku a v provinciích Čechy, Horní Rakousy, Slavonie (dnešní Chorvatsko), Štýrsko a Morava. Po smrti Matky Marie Terezie pokračoval rychlý růst a mohutné rozšíření kongregace. Vznikala nová společenství ve střední a východní Evropě, ale také v Indii, USA, Číně a na Taiwanu, později v Brazílii, Burundi a Ugandě, v ruském Permu. Nejvyššího počtu členek dosáhla kongregace v roce 1940, kdy měla 9638 sester v 987 domech.

Vývoj našeho institutu poznamenaly rozličné dějinné události. V této souvislosti můžeme na tomto místě připomenout vysídlení sudetoněmeckých sester z Čech po 2. sv. válce, které později vedlo k založení bavorské provincie. Podobně i po vypovězení misionářek z čínského Mandžuska následoval nový začátek na Taiwanu (1955). Železná opona ztěžovala až do roku 1989 spojení mateřského domu s provinciemi Morava, Slovensko a Maďarsko, kde byly sestry komunistickým režimem perzekuovány. Sestry v Chorvatku byly částečně zasaženy válečnými událostmi, stejně jako sestry v Burundi, které se v lednu 1996 vrátily do Švýcarska.

Dnes jsou západoevropské provincie hodně poznamenány společenským a církevním vývojem a celkovou změnou stupnice hodnot. S tím souvisí i malý zájem o řeholní život a úbytek povolání. Naše stanovy nám i v této době ukazují cestu: „Protože předpoklady jsou proměnlivé, budou se také přiměřeně měnit i naše úkoly a bude nutné je stále přezkoumávat. Jako Milosrdné sestry sv. Kříže chceme být neúnavné v hledání nových cest k lidem. Avšak musíme mít také odvahu vidět hranice svým možností a učinit nutná rozhodnutí“ (čl.61). Takovýmto rozhodnutím bylo např. sloučení několika středoevropských provincií do jediné provincie Evropa-střed v roce 2007 nebo předání některých našich děl jiným institucím.

Naproti tomu, podle potřeby doby, přijímáme i úkoly nové. Mezi ně patří doprovázení nemocných a umírajících, poskytování duchovního zázemí, nabídka laikům ke sdílení našeho charismatu formou přidruženého členství nebo boj proti obchodování s lidmi. Zakládání nových sociálních i vzdělávacích děl ve prospěch lidí odsunutých na okraj společnosti a pro povznesení důstojnosti ženy umožňuje rozkvět tří provincií v Indii. Podobně i na Tajwanu, v Ugandě, Brazílií a ruském Permu se sestry zapojují do rozmanité pastorální a sociální pomoci dětem, nemocným a chudým. Důvodem k naději je také obnova komunistickou diktaturou téměř zničeného společenství sester v Maďarsku. Jsme si vědomy, že tato viditelná apoštolská díla jsou nesena vytrvalou modlitbou a každodenní obětí našich starších a nemocných sester na celém světě. Duch a příklad našich zakladatelů neztratily ani dnes svou sílu. I při změněných potřebách a za úplně jiných podmínek nám mohou ukazovat směr a otvírat cesty k novým úkolům.